Stát má pouze dohlížet a podporovat vzdělanost, rozšířit možnosti a umožnit dostupnost těm, kteří to potřebují.
Žádný politik, či intelektuál který by navrhl, aby se hromadně (nebo dle potřeby) nahnaly naše děti do učilišť, nepůjde první přikladem. Ostatně ani já jako občan si nepřeji, aby stát financoval výrobu nových zedníků, tesařů, instalatérů z našich daní.
Podnikatelská sféra, která „bručí“ po nedostatku musí změnit svůj přístup. Podniky a firmy, které byly zvyklé na dostatek kvalifikované pracovní síly opomněly tento vzácný zdroj zušlechťovat. Pokud jsou zdroje vyčerpány, podniky budou muset odejít tam, kde je jich dostatek a nebo investovat do výchovy a vzdělání svých budoucích zaměstnanců.
To by znamenalo změnit přístup v chování, kdy by se k maximalizace zisku také objevily prvky jako rozvoj, spolupráce, propojování, komunikace – vše mimo fyzické hranice podniku. Tedy v tomto případě spolupráce podniků s krajskými orgány. V podstatě nejde o nic nového. Příkladů máme z minula habaděj: T. Baťa měl své studenty, komunistické národníky podniky měli své učiliště (možná tuhle myšlenku ukradli Baťovi).
Zdá se, že nákladnost takových projektů nemusí být tak velká.Kraje vlastní poloprázdné budovy učilišť, programy EU disponují finančními prostředky. Podniky a firmy mají kvalifikovaný personál, který by mohl učit mladší generaci. Teď už zbývá mít dobrou koncepci a kvalitní marketing.
Schopnost komunikace a spolupráce zdánlivě rozdílných stran – podnikatelské a veřejné sféry by mohlo přinést ovoce nejenom v dostatku a počtu potřebných pracovních sil, ale také by se mohla zvýšit prestiž starých lidí, o jejichž zkušenosti by byl opět zájem, zlepšit vztahy a respekt mezi staršími a mladšími (opět by děti viděly, co rodiče po zbytek dne dělají) a v poslední řadě by mohly podniky a kraje nebo obce vytvořit příznivější prostředí pro život v regionu. (podniky by mohly více naslouchat potřebám obcí a maximalizovat svůj pozitivní vztah k území). Jako pohádka je to skvělý. Ale jako inspirace, taky.