Dopoledne
Otočit klíčkem v zapalování. Jedna, dva, tři, čtyři. Semafor. Zatočit do leva. Nesmět zapomenout pustit protijedoucí. Sanitka. Řvaní sirén cuká všemi buňkami. Vycouvat z cesty. Znova jedna, dva tři, čtyři. Všude břečka. Od kol stříká tmavohnědá voda. Stěrače. Polozamrzlá Morava a pejskaři kolem. Nájezd zprava, odbočit do leva, pustit auto. Vyčasilo se. Na obloze modrá nádherně ladí s bílou. Příjezd ke křižovatce Hodolanská. Přibrzdit, vyřadit dojet, zastavit. Červená. Na protější straně křižovatky babička dobíhá na červenou. Řidič v prvním pruhu ji pustil, v druhém na to šlápl. Pád těla do břečky. Stojím. Ostatní taky stojí. Dívám se, čumím. Ruka staré ženy se hýbe do prázdna. Sedím a čumím. Slyším svůj dech a tlukot srdce. První odjel ten, který ji pustil. Pak odjeli rychlostí ještě nějací. Já čumím. Lidé začínají vylézat s aut a pomáhat staré ženě na nohy. Za mnou jsou již netrpěliví. Jsem stále tuhý. Babička za pomocí dvou lidí stojí na nohou. Jedna dva tři čtyři. Kráva blbá, co tam kurva má co dělat! Proč tam leze! Proč chodí na červenou! Podřadit, přibrzdit, zařadit se do leva. Kam ten blbec spěchal! Co ji neviděl, kam čuměl, kretén! Přibrzdit, pustit protijedoucí, odbočit do leva. Kruhový objezd, nájezd přes trať. Objeví se silueta Svatého Kopečka. Bazilika a bílá pole napravo i pod ní. Lesy. Modrá obloha nádherně ladí s bílou. Vysvitlo slunce. Krásný den.
Odpoledne
Horní náměstí. Jdeme s ženou kolem radnice. Rozhovor plyne. Žena povídá, já povídám. Dobrá nálada. Všude plno lidí. „Proč nevisí na naší radnici vlajka EU, když předsedáme radě?“, říkám v dobrém rozmaru, „budu muset asi zaslat dotaz primátorovi.“ Primátor vychází z radnice, zdraví šikovné strážnice městské policie. Zvedne celé hejno holubů ze střechy radnice. Primátor, policistky i my s ženou se na hejno díváme.Vracím se zpět k radnici.
„Pane primátore, mohu na chvilku?“
„Prosím,“ otevírá dveře svého vozu, dává do něj tašku.
„Pane, primátore, zajímalo by mě proč nevisí u radnice vlajka EU.“
„Proč by měla? Nevisí tam ani česká vlajka.“
„Předsedáme unii a tak si myslím, že by tam vlajka měla být.“
„Proč by tam měla být? Já nejsem sice proti jako na pražském hradě,
ale nevidím důvod, proč by tam měla během celého předsednictví
viset. Nejsem příznivec vlajek.“
„No chápu, všechny vládní budovy vlajky mají, tak by mohla mít i radnice?“
„Dívejte já trochu evropskou unii znám, velké žranice atd.,“ povzdechne si, „až bude nějaká akce pořádaná v rámci EU, vlajka tam viset bude. Nemám rád Barrose.“
Nasedá do auta odjíždí. Sháním ženu. Cítím se opuštěný v davu. Intenzivně ji hledám, kde sakra je?
Večer – nákup
Žena sedá za volant. Ozve se dvojitý zvuk, který vydají dveře od auta, když se s nimi bouchne. Otočí klíčkem, naskočí motor. Jedna, drží dlouho spojku, věčnost trvá než přeřadí, otáčky klesnou. Nepochopila princip. „Musíš to roztáhnout,“ říkám. Mlčí. „Kolikrát sem ti říkal, že to musíš roztáhnout!“ Zarytě mlčí. Znovu drží dlouho spojku, otáčky klesají, vyšší rychlost dusí motor. Mlčím. Je prostě blbá. Je to kráva, proč to kurva nedělá, kolikrát sem jí to říkal. Ne je tupá, ona ani nechápe, co vlastně dělá. Asi bych měl vystoupit. Kde, tady? Za jízdy? Rychle dýchám. Mlčíme. „Prosím tě, kam to jedeš? Doprava jeď, kurva, doprava!“ „Proč?“ „Jak to tam chceš přejíždět, do protisměru?!,“ kroutím hlavou. Už tu žije skoro třicet let a neví, jak se tam jede. To nechápu. Jeden kruhový objezd, druhý, třetí. Jede svým stylem, zpomaluje, když druhý zpomaluje, aby ji pustil. Zastavuje, aby si dala čas na rozmyšlenou, jak situací vyřeší a tím ucpává dopravu. Jede klidně, svým stylem. Já sem ve varu. Vjíždíme na parkoviště Kauflandu. Zastaví, vypne světla, zařadí zpátečku, zamkne řadící páku, otevře dveře, vystoupí. Mlčíme. Nesnáším ji.
Noc
Film. Prokřehlí rychle do postele. Žena usíná rychle. Dnes je unavená po fotbale a ani nechce sex. Mám klid. Mohu si přemýšlet. Myšlenky příjemně tečou. Za chvílí zjiskří. Vyhýbáš se tvorbě. Znejistím. Unikáš, unikáš kontaktu se sebou. Bojíš se něco v sobě změnit. Cítím úzkost. Neptám se co a jak. Máš strach ze selhání! Bojíš se, že to nezvládneš! Bojíš se kritiky, máš strach, že se neobhájíš! Převaluji se. Tvorba. Nejde mi. Nemám invenci. Nenávidím se. Nevím jak, nevím jak. Mysli na něco krásného! Na co? Vidíš ani to už nesvedeš. Chod se mi nedaří zvrátit. Myšlenky do mě buší jako prsty písařky do psacího stroje, která finišuje soudní protokol. Vstávám. Jdu do lednice, přitisknu hrdlo lahve whisky k ústům, nakloním, polykám. Sedám za stůl, čtu tisk. Zapínám PC, čtu internet. Učtívám se. Oči pálí, únava se dostavila. Chlad. Konečně si mohu jít lehnout. Usínám na ránem.