první rituál. Každá/ý z nás slaví narozsky různě. Pár oslav mám za sebou, tak něco o tom vím. Jednou mě dostal přítel Ivan, který se o svých padesátinách jen tak u nás stavil na kafi a nikdo nevěděl, že se v ten den předtěmi lety narodil. Ve srovnání s mou mámou, která pozvala všech svých devět sourozenců s protějšky a dětmi, které sebou měly svoje děti, to byl zážitek. Nic proti rodinným oslavám. Taky narozsky, kde se hodně pilo jezdilo autem, hulilo a zase jezdilo autem a taky sem dělal koncerty a… jeden den jsem na hrudi pocítil zvláštní úzkost a strach. Přestal jsem si věřit při řízení auta. Měl jsem havárku. Začal jsem mít úzkosti i v autobuse. Bál jsem se, že umřu. Bál jsem se smrti. Myslím si, že ten strach byl spíše z poškození, z rozdrcených tkání, svalů, z bolesti, z té destrukce. Ale nevím jestli je to pravda. Tady je mysl se svým divadlem bez angažma. Jednou mě napadlo smrt oslovit. Pološeptem jsem řekl: „buď pozdravena smrti, vím, že si tu, vím že mě provázíš a patříš ke mě.“ A sám sem si odpověděl: „Hm, hm“ a spokojeně zakýval hlavou. Ucítil jsem v těle zvláštní euforii provázenou pocitem tepla a uvolnění. Klidně mohu říct, že to bylo mnou vykonstruované opojení. Proč ne. Je to jenom na mě, jak se s ní poperu. Zapálil jsem svíčku.