Klika čekárny, vcházím, zdravím a spěšnou chůzí odrážím šestero očí. Usedám na poslední židli na konci a hned se dívám z okna ven. V tichu čekárny jsou slyšet auta, tramvaje a dech tří těl. Vyjde sestra.
„Vy“…?
„Objednával jsem se na dnešek na 14:15 telefonicky“ a podávám jí zdravotní kartičku s doporučením od praktické lékařky.
„Potřebuji vaši občanku, když ste u nás prvně.“
„Prosím,“ podávám zase jinou kartičku.
„Vaše povolání?“
„Je to důležité?“ Zářez. Slyšel sem tlukot svého srdce. Díval se na mě čím dál tím více protáhlejší obličej, který čekal. Všichni čekali.
„Potřebuji to do karty.“
„Já nepracuji.“
Dveře se zaklaply. Pozoroval sem hemžení venku. Lidé z čekárny odcházeli, přicházeli jiní. Blížil jsem se na řadu.
„Další…“ Vcházím do ordinace. Sestra mi přehnaně zdvořile podává stvrzenku na třicet korun. Dívám se jí do tváře.
Je to asi společenský sport, vnímat běžný rozhovor jako útok na naše osoby. Za každou otázkou nebo opovědí hledat, čím nás chce protistrana srazit na kolena bez toho, aniž bychom se sebe ptali proč. A podle toho jestli vyhraje ta od pultu, ta od doktorky, ta od holiče nebo já, zvolit patřičně podřízený, nadřízený, hádavý postoj. Prostě mít den.
Děkuji a posílám sestře příjemný úsměv. Pozdravím doktorku. Sděluji důvod návštěvy, ukazuji jí místa na těle.
„Ví medicína, jak to vzniká a proč?“
„My to víme. Je to infekčního původu.“
Co je infekční? Jak to funguje? Odkud se to vzalo, než se to stalo infekcí? Dál se neptám. Přijímám rady, rozloučím se, odcházím z ordinace. Kvapně pozdravím dvě duše v čekárně, upravuji se cestou po schodech. U východu se zastavím u velikánské orientační cedule – právem děsí.