Na otázku redakce „Mezi lidmi se šíří různé zvěsti o tom, jaké máte s areálem záměry?“ pan poslanec za ODS odpovídá: „Ano, už jsem se doslechl všelicos, že tam bude hotel, obchodní centrum, kurty a kdo ví co ještě, nejvíc mě ale překvapil dotaz od jedné maminky v mateřské školce, která se mě zeptala, proč chceme zničit všechny růže v rozáriu a na jejich místě postavit rodinné domky. Přiznám se, že mi to vyrazilo dech.“
Proč mě Langerova odpověď tolik podráždila, že jsem rozhodl o tom napsat? Proč jsem ji pocítil jako výsměch? Přátelství pana Langera a pana Paclíka, muže figurujícího v kauze LTO s kanceláří v Langrově olomouckém domě, není tajemstvím. Ví se o jeho dalších kamarádech, kteří mají nebo měli kontakty na podsvětí. Ale prokázala se snad nějak Langerova spoluvina na jejich obchodech? Nebo vůbec vina jeho kamarádů? Jak porušil zákon? Tím že se kamarádil s někým, kdo „asi sešel z cesty“?
Známé je také Langerovo vlastnictví pozemků pod bývalým Milem Olomouc nacházejícím se necelých pět minut od centra města. Výpis z listu vlastnictví jsem na vlastní oči před pár lety viděl. V současnosti v této lokalitě staví Sekyra Group velký nákupní park o rozloze 3000 m2. Nesžírá mě náhodou závist? Proč jsem s tou informací něco neudělal? A co? Je něco špatného na vlastnictví pozemků? I poslanec má přece nezadatelné právo kupovat a prodávat majetek. Že má informace? Ale já také! Má lepší? Dokáže je zhodnotit a já jsem nic neudělal, jen se nechal nasírat?
Vlastně je to mé podráždění na místě. Nastavuje mi zrcadlo. Nešel jsem se pana poslance zeptat, jak je to s jeho kamarádem Paclíkem? Kde vzal peníze na nákup domu v centru Olomouce. Jestli existuje spojitost mezi jeho pozemky pod Milem a developery? A pokud jsem měl podezření, nepodal jsem podnět k policejnímu prošetření. Nepátral jsem, abych něco odhalil. Nezaložil jsem sdružení odpůrců, nenapsal jsem do novin. Nešel jsem mu dokonce ani říct, že jeho způsob chování, kdy se stýká s lidmi pohybujícími se na hranici zákona, je pro mě signál ke ztrátě důvěry v něj jako mého reprezentanta a potažmo celou ODS.
Má podrážděnost může být vlastně dobrým motorem, jak se lépe zhostit svých občanských práv. Záleží jenom na mně, jak daleko jsem schopen a ochoten zajít. Jak proměnit svou nasranost v čin, který ji odstraní. Důležité je pro mě objevit hranici vlastní angažovanosti, co ještě chci řešit a co ne a jaké použít nástroje k tomu, abych byl schopen je jak emočně, tak funkčně ovládat. Výsledkem by totiž neměla být má další frustrace, ale pocit uspokojení z toho, že jsem udělal to, co jsem udělat chtěl. Nejsem totiž žádný aktivista, který chce zasvětit svůj život výhradně někomu jinému.