Nikdy bych si nemusel klást otázku, co je to muž, protože silná otcovská linie sedláka, jak pravil Vilém Flusser ve své knize Bezedno: „člověka pevně spjatého s kulturou a s přetvářením krajiny a tím i sebe samého k obrazu krajiny a krajinu k sobě samému“, byla natolik silným vzorem, že vyžadovala jen pokorné následování. Otec byl příkladem muže, který muže v sobě obsahoval. Vše, co můj otec dělal (jak jednal, jak se choval), bylo to, co dělají opravdoví muži. Prvním nahlodáním otcovské autority, potažmo obrazu muže, byl normalizační socialismus, který ten obraz ve mě prorazil.
Můj otec pracoval od časného rána do dvou do odpoledne ve fabrice na výrobu nábytku. Když se z ní odpoledne vrátil, zapřahal koně, oral, sel, vláčel, mlátil, svážel seno a obilí, vyvážel hnůj, vozil dřevo. Pracoval tak, jak ho to jeho předci naučili, aniž by respektoval komunisty přetrhnuté pouto. Jen musel za své spojení s předky zaplatit: žádné vzdělání, mládí v ostravsko-karvinských dolech a práce ve fabrice navíc. Bral to jako daň.
A tak jako otcův otec, tak i on pokračoval v předávání všech výdobytků, zkušeností a dovedností našich pokolení, která po staletí nabyli. Přes něj jsem měl možnost být a žít ve spojení s kořeny, s pradávnou silou. Ovšem mocenské prostředky šikanujícího státu časem ukázaly dosud skrývanou otcovu rozpolcenost. Na jedné straně rod, tradice, hrdost a na druhé uvědomělí občané, kontroly dodávek, nařízené přesčasy během žní, citelné vytěsňování okolím.
Doba se v sedmdesátých letech minulého století opravdu měnila. Mí vrstevníci žili v pevně semknuté socialistické vlasti a já na půl s nimi a napůl s otcem na poli, v kovárně, ve vinohradě, nebo v kostele, v duchu přelomu devatenáctého a dvacátého století. Spolužáci ve škole sice nevěděli, co jejich otcové opravdu dělají – co jsou vlastně zač, protože otce dělničit málokdy viděli, natož aby jejich práci zažili. Stačilo, že byli dělníky. Důležité bylo tenkrát to, že oni byli ti správní. Já svého otce také půl dne neviděl, ale potom, když přišel domů, byl jenom můj. To bylo mou odměnou za jejich posměšky a útoky, kterými mne častovali.
Prací s otcem jsem nasával vše mužské, byla našim pojítkem. Proto měla v našem rodu nejvyšší místo. Automatizované, synchronní pohyby a úkony, jednotný takt, pot, dech mlčení a úleva. Vlastní jídlo a pálenka. Žili jsme sebou, ze sebe, v kontinuitě.
Koncem sedmdesátých let stát zastavil otcův rodný dům kvůli plánované rychlostní silnici. Druhý dům, ve kterém jsme bydleli, nařídil odkoupit kvůli rozšiřování národního podniku. Během pár týdnů se z pevného řádu, který zaručoval existenci a klid před bouří budoucnosti, stala prázdnota.
Otec začal situaci řešil. Nedostal však povolení na opravu rodného domu, byt mu nechtěli dát, protože měl rodný dům. Koupě domu v okolí se jevila jako nereálná. Představa, že by měl opustit rod, pole, své přirozené prostředí, byla absurdní a nemožná. Kdo by pak byl? Každé odejití znamenalo konec bytí, nesmyslnost veškeré práce a daně, kterou platil.
Uvědomění přišlo záhy. Otec nebyl, přestal existovat. Zamkl se s pistolí v ložnici, máma holýma rukama rozbíjela sklo a já jako osmiletý kluk jsem utíkal ulicí a křičel o pomoc. Výstřel jsem neslyšel. Nepřivedl jsem pomoc. Selhal jsem. Celou noc jsem pak strávil s drkotajícími zuby pod stolem.
Když se otec vrátil ze všech těch ústavů, kde se jej snažili uklidit, začal znova orat, vláčet, vozit seno, dřevo. Bylo to už v jiném domě a v jiném kraji, v Sudetech. Dělal sice ty samé pohyby, ale uvnitř byl prázdný. Jeho pohyby byly už jen po staletí naučené cviky, které nepřítomně vykonával. Byl někdo jiný. Ale kdo? Začal jsem otce soustavně hledat, protože bez toho spojení – výživného pouta – jsem nemohl existovat. Něco nového v něm však přibylo: zlost, výčitky, frustrace, úzkosti a strach. To jej vyplnilo až po okraj, tím teď žil, to teď byl.
A tak jsem s ním vytvořil nové pouto, které ve mně začalo utvářet nepopsatelnou díru a odcizení od všeho. Paradoxně od něj samotného. Na oko jsem přitakával otci z lásky k němu, ale čím dál tím více jsem tíhl k socialistickým hodnotám, protože ty jeho byly prázdné. Až nakonec jsem se s ním objevil v temné, bezedné propasti, kterou tvořily jenom stíny.
Krize vyvrcholila v pubertě. Vyprázdněné vzory přelomu devatenáctého a dvacátého století se nedaly aplikovat na konec období komunismu a začátek opětovného pokusu vybudovat svobodnou společnost. Všechno to, co jsem od otce získal, jsem bezpodmínečně zavrhl, uvázal do šátečku a hodil do splašků. Odmítl jsem otce – nic v pubertě neobvyklého – ale sním i sebe. Zůstala jen nenávist, která nás oba držela pohromadě.
Počátkem devadesátých let otec navrhl založit rodinnou farmu. Zrovna jsem končil střední školu. Vypadalo to jako možnost pro oba. Já se mohl realizovat a on najít přerušenou kontinuitu. Už jsem však otci nevěřil. Nejistoty, úzkosti, zpochybnění, slabost vykonaly své. Nevěřil sem nikomu, ničemu, natož sám sobě.
Koncem devadesátých let se má vnitřní sebedestrukce prohloubila natolik, že jsem začal být pro své okolí nepřijatelný. To, že jsem ničil sám sebe, nebylo podstatné, byl jsem Nobody. Mé vztahy se ženami ztroskotaly s hlubokým poškozením na obou stranách, s přáteli jsem se nepohodl a každý kontakt s otcem končil hádkou. Objevil jsem se nad propastí, která by se dala nazvat spirituálně somaticko sociálně existenciální krizí. Zabít jsem se nedokázal, byl jsem zbabělý. Doufal jsem, že se alespoň usoužím. Chodil jsem jen do zaměstnání a zpět. Doma jsem pak seděl a díval se do zdi. Nic nedávalo smysl. Já jsem ničemu smysl nedával.
Pak přišlo uvědomění, že se nacházím v bodě, kde se nacházel můj otec. Přiblížil jsem se mu nejvíce, jak jen to bylo možné se k němu přiblížit, jak jen se člověk k člověku může přiblížit. S tímto poznáním se objevilo i něco nového, existence něčeho silnějšího, než jsem byl já – život sám. Nastal čas se oddělit.
Hrůzostrašné prázdno po přerušení všech napojení, ta nicota, děs, kterému se náš rod po staletí vyhýbal, se najednou začalo ukazovat jako prostor pro hledání. Můj vnitřek byl vyplněn bolestí a spáleništěm, nenávistí, zlostí, sebestřednou pýchou, strachem a nedůvěrou. Nic z toho mi sice nepatřilo, ale prostřednictví mě to zraňovalo mě i okolí. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi pomohl.
V roce 2003 zemřela matka. Z ničeho nic. Trpěla od dětství duševní nemocí. Jako zásadní článek rodiny ji otec ignoroval, ale když trpěla, trpěl i on a utíkal. Nikdo jí nerozuměl, natož ona sama sobě. Byla mezi námi jediná žena – ještě větší propast, než naše prázdno.
Otec se zhroutil a já sem se vrhl do soustavného hledání. Hledal jsem muže, skutečný obraz, který mi patřil. Intenzivně jsem se zajímal o iniciaci, jezdil sem na terapeutické mužské skupiny, navštěvoval soukromou terapii. Vrhl jsem se do studia psychologie, náboženských nauk, tantry, jógy, šamanismu. Začal jsem studovat vysokou školu. Přes veškerý zájem o své nitro, který byl stupňován výčitkami ze smrti matky, jsem zapomněl, co vlastně hledám.
Otec nemohl být sám a našel si přítelkyni. Prodali jsme dům, rozdělili si peníze a rozešli se.
Uvědomil jsem si, že vše, co jsem k životu potřeboval, jsem se od otce, mého jediného muže, naučil. Pevný bod, od kterého jsem se mohl odrazit, jsem měl. O tom, jaký bude mít můj muž obsah, jsem mohl rozhodnout sám. Lpění více na ukřivdění než na lásce a tvorbě mi nepřinášelo žádný růst. Pochopil jsem, že muž se mužem stává, když se jím rozhodne být. Začal jsem se tvořit.
Napsal jsem otci dopis. Napsal jsem mu, že si ho vážím a že vše, co v životě umím, umím díky němu. Napsal jsem mu o lásce, kterou jsem k němu vždy cítil. Napsal jsem mu o tom nejhlubším a nejvroucnějším citu, pro který jsem zapomněl na sebe a následoval ho. Napsal jsem mu, že ho miluji. Odpověděl mi.
Otec a syn žijí vedle sebe. Hledají se, unikají si, bojí se sebe navzájem, touží po spojení, lásce a uznání. Oba jsou na životní stezce pro sebe důležití, protože jeden druhému přináší obrovskou
a jedinečnou inspiraci.