Sedím a Julie, vysoká robustní žena, mluví o tom, jak jela dnes do práce – má to asi 40 minut pokud nejsou zácpy. Pak o domě, kde bydlí s rodiči, o své práci. Já jen kvituji ano, úžasné, skvělé nebo to je těžký, to máte tak apod. Zabrousí na vztahy a říká, že ona už po muži nechce, aby se o ní postaral. Zbystřím neb téma se dotýká jaksi mé pohlavně orientované schránky. Dívám se na Julii, pak chvíli do zrcadla, jak mi to sluší a pak se zeptám Julie, jestli si dělá srandu. Jako že jestli si ženy myslí, že by se snad muž měl o ně starat? Julie odpovídá, že ano. Já na to jasně, ale tak před sto lety, ne? Načeš Julie říká, že je z malé vesnice a tam jsou všechny ženy tak od rodičů naučené. Dívám se na Julii a snažím se uhádnout kolik jí je let 25 nebo 27? Zhluboka se nadechnu a zahrnu ji přednáškou, o tom, že to tak přece nejde, to jsme pak stále ve starých kolejích. Muži si nárokují za to posluhu a ženy pracují na tři směny. Práce (pokud nejsou na mateřské), děti a poklid doma, plus sex a repre. Ostatně ani mě se nelíbí, že bych se měl o někoho starat, někoho finančně zajišťovat, obětovat se v zaměstnání od rána do večera, abych nakonec zjistil, že jsem oddělen od dětí a nemám podíl na řízení domácnosti. Teda pokud se na tom jasně nedohodnou. Asi jsem v debatě dost prudký, neboť holička, která čekala na klienta, vystřelila ze židle a odešla. Julie dál stříhá. Mluví a městě, o vzdělání, o rekonstruované hospodě na vsi. Je to statečná žena, trošku hubatá, ale statečná. Škoda, říkám si, že ji v hovoru nikdy nepotěším, že naše debaty jsou tak vyostřené. Tak rád bych ji někdy potěšil, krom těch 83 korun za práci a 7 korun dýška. Ostříhala mě jako obvykle skvěle. Loučím se s ní. Říká, ať se opatruji a nebojím se zase přijít. Tentokrát vystřelím já, abych se v mžiku ztratil v ulici plné málo usměvavých olomoučanů.
Blog | František Kocourek
U holiče
Sedím na holičském křesle. Holička Julie je asi velmi odvážná žena, protože je jediná, která se mě pokaždé ujímá. Ostatní holičky mě z jakých si pro mě nepochopitelných důvodů nechtějí stříhat. A to už, prosím, nemám vši a před tímto zákrokem jsem se okoupal. Vždy mám z holičů pocit úzkosti. Jsou to totiž jediní cizí lidé, kteří se mě dotýkají tak blízko a tváří se jako bychom byli staří známí. Dotýkají se mé intimity při mém plném vědomí. I když dělám jako že nic, pokaždé se hodně potím a chci, aby to už bylo co nejrychleji za mnou.