Reklama
 
Blog | František Kocourek

Státní zkouška

  Mdlá ruka hledá tu řinčící věc. Otupělá hlava po probdělé noci se noří do polštáře. Ještě pět minut! Pálící oči prohledávají ranní pokoj. Žaludeční kyselina svírá krk. Tělo se posadilo na postel. Chůze je motavá. Pět hodin. Cviky mě přivolávají zpět. Čaj. Koupelna. Toaleta, čaj. Košile,  kalhoty, kravata. Krém na obličej, parfém. Sako. Poslední pohled do zrcadla. Klíčky od auta z police, diplomovou práci do tašky, prezentaci na USB a vzhůru obhajovat diplomovou práci a vykonat státnice.

  Z mého pohledu jsou státní závěrečné zkoušky na vysoké škole naprosto nedůstojná záležitost. Říkají mi, že jsem předepsané zkoušky absolvoval nepoctivě, nedobře, nebo omylem. Proto se teď musím opět nechat přezkoušet z toho, co jsem již absolvoval. Ranní silnice jsou poloprázdné. Jenže chci mít diplom, a to hle je v téhle zemi předepsaná cesta, jak jej získat. Co naplat, že mí kamarádi za hranicemi diskutují nad diplomovou prací.

  Projedu už polozacpaným Přerovem. Za Tlumačovem se vnořím do husté podzimní mlhy. Je to magie. Vjíždím do ranního Zlína. Zaparkuji před fakultou. Vcházím do třetího patra, házím drobné do automatu na kávu. Čeká tu už má kolegyně. Zdravíme se. První otázky: Spals? Ne. A ty? Ne.

  Když stojíte v místnosti před pěti doktory nebo docenty chvějí se vám kolena. Máte prázdnou hlavu, chvílemi si nejste jisti svého jména. Aspoň já to tak měl. Co když se mě zeptají na něco co nebudu vědět? Přijdou ty týdny tvrdého učení po večerech v niveč? Úzkost, že bych měl opakovat tuto tryznu je neskutečná. Až se nemohu rozmluvit. Možná po absolvování ihned dostaneme Nobelovu cenu za výdrž.

Reklama

  Obhajoba je k věci. Není problém. Zhodnocuji to co jsme se naučil. Aplikuji na praxi. Ale ty státní zkoušky? A těch pět lidí co na mě zírá, pět specialistů? Proč tu není jenom jeden, když po mě chtějí, abych uměl všech 5 předmětů? Mělo by to být fair.

  Odprezentováno, obhájeno, oddiskutováno, rozprava ukončena. Jdu za dveře. Čekám. Pak opět před komisi. Verdikt: udělal. Čekám na výsledky do dvou odpoledne. Volám přátelům, spolužákům, ženě, otci. Jsem inženýr. Bolí mě hlava z vypětí. O čem to celé bylo? Telefonáty mých spolustudentů. Opakují se stejné věty: Že to byla ale fraška!? Jak pro koho. Fraška se jim to možná zdá, protože čas, který jsme tomu všichni věnovali, ty měsíce s diplomovou prací a pak týdny soustavného učení, se narvou pouze do 40 minut. Je to neadekvátní. Žádné famfáry, žádný kámen nepadá. Jen to máte. Ale hlava stále šrotuje, tělo je stále připraveno na velký střet. Zástupy definic, které nebyly použity, stále čekají v záloze.

  Popíjím ve zlínské Arše kafe se smetanou. Snažím se uvolnit. Jak to že to tam ze mě nespadlo? Utěšuji se, že zítra nebo pozítří už bude líp. Čekám na vyhlášení výsledků. Jaký to má smysl tyhle státní zkoušky? Je to kontrolní vstup státu? Nabourání autonomie vysokých škol? Přezkoušený znamená lepší? Víc vydrží? Nebo také i obstojí v evropském prostoru?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama